Odhalené finance

Chamtivost a strach jsou nejdůležitější lidské emoce hýbající kapitálovými trhy. Chamtivost vede k aktivitě směřující k dosažení zisku, strach ji koriguje a drží v rozumných mezích. Problémem poslední doby je skutečnost, že druhá z nich se pro určitou část účastníků této hry stala vyprázdněnou a bezvýznamnou.

Jedno z rozlišení obchodníků na kapitálových trzích hovoří o velkých hráčích (smart money) a individuálních investorech (dumb money). Ti velcí hýbou trhem prostřednictvím ohromného množství finančních prostředků. Malí pak mají možnost zasurfovat si na vlně, pokud ji dokážou rozpoznat a včas naskočit. Jak moc se to daří je patrné z označení, jehož se jim historicky dostalo.

Největšími z největších ryb v tomhle rybníku jsou ohromné bankovní korporace. Z podstaty věci vládnou nesmírným majetkem, kterým dokážou manipulovat vývoj cen prakticky dle libosti. Jejich kondice je tedy určující pro situaci na trzích. Ocitnou-li se v problémech, otřásají celým finančním systémem. Stačí vzpomenout na paniku po pádu Bear Stearns a Lehman Brothers, následovanou nevídaným úsilím o záchranu těch nepostradatelných, označovaných jako too big to fail.

Od té doby centrální banky zaujaly postoj, vyjádřený explicitně Mariem Draghim před několika lety: uděláme cokoli, abychom zajistili bankám stabilitu. „Cokoli“ prakticky znamená, že:

• Centrální banky v případě potřeby vytisknou neomezené množství peněz, aby pokryly případné ztráty vybraných komerčních bank
• Centrální banky v případě potřeby zlevní cenu peněz (sníží úrokové míry v ekonomice), a to klidně až do záporných hodnot

Objektivně vzato se jedná o vystavení bianco šeku na jakoukoli ztrátu dotyčných ústavů. A jejich manažeři se samozřejmě chovají racionálně a pragmaticky. S bohorovným klidem podstupují extrémní riziko, s penězi svých klientů. Co se může stát? Když to vyjde, nastanou vysoké zisky a tomu odpovídající bonusy manažerů. Když ne, je tady příslovečný lender of last resort, který to zalepí. A co se přihodí manažerovi, který za průšvih odpovídá? No, přinejhorším je tu zlatý padák. A pak další štace na obdobné pozici někde jinde, je to přece borec se zkušenostmi v top managementu tak slavné korporace…

Tak jen vzhůru do rizika, které ponese někdo jiný! Pro příklad: expozice Deutsche Bank v derivátových obchodech přesahuje velikost hrubého domácího produktu celé zeměkoule! Slušný výkon na až třetí evropskou banku co do objemu aktiv.  Při pohledu na vývoj ceny jejích akcií však běhá mráz po zádech. A také proto, že se situace stala patovou. Z too big to fail se velké bankovní korporace staly too big to save!

Pokud se snad někdo zajímá, kdo to nakonec zaplatí, a tipuje běžné občany a zejména daňové poplatníky, pak hádá správně. K vyrovnání dluhů vytvořených vládami a centrálními bankéři může dojít dvojím způsobem, hyperinflací nebo restrukturalizací dluhu. Oboje znamená, že úspory občanů budou znehodnoceny. Především ty, které jsou drženy v „bezpečných“ aktivech: na spořicích účtech, termínovaných vkladech a v dluhopisech. V této souvislosti je zajímavé, že drtivá většina majetku penzijních fondů a pojišťoven se nachází právě v těchto instrumentech.  

Dluhová zátěž je celosvětově tak neuvěřitelně vysoká, že je prakticky nemožné ji normálně umořit. Čili řádně splatit. Jsou sice optimisté, či spíše snílci, hlásající opak. Jedním z nich je slovutný investorský guru Ray Dalio, zakladatel velice úspěšného investičního fondu Bridgewater. Z jeho vyjádření, mimo jiné i na posledním ekonomickém fóru v Davosu, můžeme slyšet, že beautiful deleveraging je proveditelný. Pokud ovšem budou tvůrci ekonomických politik postupovat rozumně. Ray zjevně přehlíží fakt, že obě zmíněné veličiny, politika a rozum, se v nám známém vesmíru vyskytují pouze odděleně.